Podmalba na sklo, 2000

Podmalba na sklo patří mezi lidové výtvarné techniky. Už sám název vypovídá, že se nejedná o obyčejnou malbu, ale o zcela jiný postup. Při malbě se nanáší na neprůhledný podklad vrstvy od pozadí směrem k divákovi. Znamená to, že poslední vrstva malby, která nejvíce vystupuje z obrazu, je zpravidla i nejlépe čitelná a dokončující a částečně zakrývá spodní vrstvy maleb. U podmalby je postup obrácený. Na rub skla se obvykle štětcem černou barvou vyznačí obrysové kontury námětu a začnou se postupně vymalovávat jednotlivé plošky obrazu od popředí do pozadí. Například se vymaluje černá panenka oka, po zaschnutí barvy se přemaluje v obrysech duhovky třeba modrou barvou, dál v obrysech bělma bělobou a po zaschnutí bílé barvy se vše překryje tělovou barvou obličeje. Z rubu, tedy ze strany, na kterou malujeme, vidíme místo obličeje s okem jen skvrnu, ale z lícové strany obrazu, která je během malování na desce stolu, je už vidět vše, protože podklad – sklo – je průhledné. Nanáší se tedy vrstvy barev jakoby od diváka směrem dozadu. Ve vesnických chalupách se dříve malovaly podmalby hlavně s náboženskou tématikou a se svatými, kteří byli mezi lidmi nejvíce oblíbení. Patřila sem spodobnění například svatého Antonína, sv. Jiřího, sv. Kláry, sv. Jana a samozřejmě svaté rodiny. Tyto obrázky měly po zarámování tu výhodu, že se ze skla dal dobře utírat prach. Barvy, které jsou zespodu, se při tom nemohou rozmazat. Obrázky se zpravidla umisťovaly ve světnicích šikmo od stropu ke stěně v místech, kde byl jednoduchý domácí oltářík s kropenkou se svěcenou vodou.