Toulky Prahou

Toulky Prahou. Mnohaletý fenomén Školy Propojení. Vloni je utnul covid. Letos covid utnul skoro vše, ale Toulky ne. V termínu se přihlásilo patnáct žáků. To bylo fajn, to zvládnu sám. Pak sedmadvacet. Jsem moc rád, že pomohla kolegyně Vlaďka Křenková.
Co nás čekalo? Sedmadvacet památek pražských měst, o kterých se každý jednotlivec najde a naučí to nejpodstatnější. I s nějakou zajímavostí, kuriozitou. Role průvodců dětem sekne. To víme už od začátků Řetězového provádění na zámku ve Vrchotových Janovicích.
Byly letošní Toulky něčím zvláštní? Praha stále poloprázdná. Poprvé se mi stalo, že jsme byli v bazilice svatého Jiří úplně sami. Stejně tak v malostranském Mikuláši. Klid, čas, prožitek. Sami v Pinkasově synagóze a na židovském hřbitově, ale tam nás čas už bohužel honil. A pak nahodilá setkání. S jedním věřícím v kostele sv. Kříže Na Příkopech třeba. Množství půlnočních běžců na Vyšehradě. Empatická klíčnice ve sklepích staroměstské radnice. Pod Zikmunda, tedy největší zvon u nás, lezeme pokaždé, klepeme na zvonovinu a užíváme si ten pocit mít nad sebou šestnáct tun zvonoviny. Tentokrát to ještě bylo vylepšeno možností návštěvy svatovítských varhan s výjimečným pohledem do hloubky pod námi. Vyšší ceny snídaně u paty barokního Jana na Pohořelci. A pak vlastně ještě vlaková výluka při jízdě tam spojená bohužel s výraznou neakceschopností ČD zareagovat na situaci.
Co bylo stejné? Nasazení žáků, schopnost naslouchat ostatním. Viditelná pohnutí při výrazných citových prožitcích. Palach, holocaust, Jedličkův ústav… A pak ještě nedodržení večerky hluboko po půlnoci ve škole v Táborské, kde jsme spali. Ráno mi jeden deváťák řekl – To jste asi čekal, ne? Klasika přece.
Měl pravdu. Čekal))).
Jaroslav Nádvorník