Pane, to tedy byla hodina! S tajemstvím a překvapením, a to jsou v kantořině nejlepší motivace. Se skupinovou prací, se spoluprací ve dvojicích, s odhady, tvrzeními, s dramatizačními prvky i s prací s hlasem, s konkretizací výtvarných výrazových prostředků na ilustracích, se zapojením odhadu i pojmenováním emocí. Nechyběla dokonce počáteční vnější a vnitřní charakteristika hlavního hrdiny. Jak se to všechno mohlo povést? Druháčci paní učitelky Věry Hončíkové jsou na ni pevně navázaní a když se vezme na pomoc skvělá kniha Petra Horáčka Papuchalk Petr, je půlka práce připravena. Samozřejmě přípravě na hodinu musely předcházet ony nápady, které povyšují kantořinu na úžasné umění. A opravdu bylo nač se dívat. Nevíme, zda by školní inspektor odhalil hodinu jako vystřiženou podle modelu E-U-R (evokace, uvědomění, reflexe). Druháčkům to je stejně buřt, ale vnímavý učitel ví, proč tak učí.